|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
HENYCHOVÁ Jana & ACKERMANN Thomas, Hraničná 225, Janov n. N., 468 11, Czech republic, |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Jak bylo na WILDKOGLU 10.-13.1.2002 |
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Tento závod, který se jezdí v Rakouském městečku Neukirchen je všeobecně znám tím, že je hodně do kopce. Startuje se v 856 m a jede se, nebo spíš drápe se, na kopec Wildkogel 2101m, který je jakýmsi lyžařským centrem. Na tento kopec vede kabinová lanovka a na hoře jsou různé lyžařské atrakce pro děti, restaurace, nádherný výhled do kraje…
Závod psích spřežení se tu jede pro zpestření pobytu místních turistů. http://www.neukirchen.at/pages/veransta.htm ČT 10.1.2002 Večerní zahájení bylo velkolepé: nasvícené pódium s velko-projekcí, představování musherů "pravděpodobně vtipnými šoumeny", uvádění sponzorů, show na skůtrech, na živo hrající kapela- celkem dobrá i při -15oC. Nechyběl svařák, pivo, a hlavně tu bylo opravdu hodně lidí, kteří se bavili a každého představovaného závodníka bouřlivě vítali. PA 11.1.2002
Pátek byl tedy věnován přípravám na závod: parafinování saní, úpravě vaku na saních, přivazováním a úpravě různých maličkostí. Když jsem se rozhlédla kolem, začínala jsem mít pocit, že moje saně na rozdíl od všech ostatních jsou nějak moc veliké a nějak moc těžké a že moje kotva se na rozdíl od všech ostatních nejmíň zakusuje do sněhu, ale že je nejtěžší, že moje šňůry jsou nejhůře smotány atd. Začínal předstartovní stres. Jedině důvěra v to, že moje psí holčičky jsou nejkrásnější mne neopouštěla, pouze u mne vznikala pochybnost, jestli na ten kopec budou skutečně chtít vylézt. SO 12.1.2002
Bafiny vyrazily jak utržené ze řetězu. První část trati se motala po loukách po širokých rolbou ujetých tratích. Evidentně tu šlo o natočení potřebných kilometrů ještě před stoupáním. A pejskům se to líbilo, teda aspoň ze začátku, než pojali podezření, že je to nějak až moc divně po rovině. Po 10km jsme podjely hlavní silnici a trať se začala po louce pomalu zvedat.
. a zapomněla jsem při mé vrozené skromnosti podotknout, že pořád někoho předjíždíme a to čím dál častěji. Holky pěkně ťapkaj a celkem nám to odsejpá. Pak tato široká cesta skončila. A vybavuji si, že včera bylo řečeno, že toto je poslední ústupové místo, protože dál už není cesty zpět. Pořadatelovi jsem pokynula na pozdrav a hrdinně se vydala vpřed. Tento úsek je už pouze otevřená sjezdovka. Postupujeme opravdu pomalu vpřed, občas se psi zastaví v prudkém stoupání. To znamená předejít sáně a pomocnou šnůrou sáněmi pohnout a rozhýbat psy k dalšímu postupu a to se opakuje čím dál častěji. Pak zase příjde trochu pozvolnější úsek a není to tak hrozný. Dojeli jsme skupinku asi tří spřežení malamutů, která se zrovna řadila před podivně strmým úsekem, na jehož vrcholku stála horská chata. Vzala jsem to středem sjezdovky. Postupovali jsme statečně, čím dál pomaleji a najednou jsme se zastavili. Chtěla jsem saně předejít a začít opět rumplovat, ale ouvej, stály jsme na čistém ledě a nahoru to nešlo ani náhodou. Najednou se začaly saně sunout zpět do údolí i se psy i se mnou. Jak já rukama, tak psi drápkama, jsme se snažili zachytit pevného bodu. V tom nejlepším momentě Heduš uznala, že už toho bylo dost a začala spřežení otáčet k sestupu. Zastavil ji jen můj hysterický křik. Zastavili jsme se až o malamutí spřežení pod náma, do kterého jsme se okamžitě zamotali. O rozmotávání se nebudu rozepisovat, prostě se to povedlo… Stála jsem zapřená za saněmi a nevím jestli ještě nahlas, ale prosila jsem pejsky ať to ještě zkusej. A někdo se saněmi pohnul a my začali vstoupat na vrcholek. V ten moment jsem pociťoval k pejskům opravdu skutečnou vděčnost. Na vršku tohoto kopečku jsem zůstala ležet vedle saní na zemi a cítila jsem bušení rozbouřeného krevního oběhu v hlavě. Došourala jsem se k předním psům, sedla na zem a začala přepřahat Heduš do druhé dvojky a malou Ajku do předu k Růžence. Dávala jsem velký pozor na zacvakání karabinek, abych neudělala nějakou chybu, která by se mi tu mohla obzvlášť vymstít. Zastavili se u nás dva nablejskaní sjezdaři. Já tam klečela na zemi, řešila otázku života a smrti a oni se zajímali který ze psů má modré oko a který hnědé a jestli by si je nemohli pohladit. To byla i poslední kapka pro Heduš, která se právě opravdu rozhodla, že jde zpátky do údolí.
Délka trati 33,3km, převýšení 1400m, náš čas- 2:47:14
Večír byla společná večeře všech závodníků v restauraci, někde v půli kopce, kam nás zavezli malými autobusky. Bylo to příjemné posezení, pro změnu zase v teple a s pocitem, že to nejhorší máme už za sebou jsem potom po návratu ulehala do vymrzlého spacáku. NE 13.1.2002
Délka trati 24,6km, převýšení 820m, náš čas- 2:25:04 Čekalo nás už jenom vyhlášení a cesta domů- nějakých 600km. Závod to byl pěkný, a vyhráli všichni co dokončili, přece jenom se jednalo o extremistický závod, který se započítává do celkového poháru Iron sled dog man. Toto byl první závod. Druhý, který se jel v čechách- Šediváčkův long na 185km už jsme absolvovali také a ještě v březnu se chystáme do rakouského Innerkrems. Zde bude závod na 2x 35km s převýšením 1200m. Jestli bude sníh tak se necháme překvapit jaké tu mají přichystané záludnosti.
Poznámky: 1) Můj oblíbený digitální foťák i přes fakt, že jsem ho měla neustále v teple skoro na těle, po třech obrázcích zachroptěl a odmítl se dokonce zasunout se zpátky do ulitky. Zanevřela jsem na něj a rozmrazila až doma, takže kvalita mé fotodokumentace je značně slabší. 2) V textu jsem se zaměřila jen na náš tým a na můj pohled na závod. Nerozepisuji se o celkovém společenském životě kolem ( který mi částečně uniká pro můj lehce posunutý rytmus života) a skvělých lidech, které jsem tu poznala. To samo o sobě by vydalo na samostatné vyprávění. |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Celkem startujících: 62, závod dokončilo: 57 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Propozice na příští ročník jsou úplně sprostě zkopírované, kdyby je náhodou přesunuli jinam
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
+420724045565
Další část trati se začala motat po lesních, uzoučkých stezičkách
s ostrými zatáčkami vzhůru. Tady se mi potvrdil fakt, že moje
sáně jsou skutečně moc dlouhé. Protože psi už byli za zatáčkou
a já se saněmi byla ještě o patro níž. Po prvním zaklínění za
strom jsem postupně vyvinula techniku průjezdu těmito úseky.
Chce to při blížící se zatáčce sáně předběhnout a tažným
provazem táhnout sáně ze zatáčky ven, aby se nedostaly do
nejstrmějšího místa a nebo pořádně sáně zatlačit. Rovné úseky
byly skoro bez sněhu, protože ho v předešlých dnech pražící
sluníčko vytlačilo. Přeskočily jsme jeden zamrzlý ledový
vodopádek a strmou loučkou se dostaly do prvního kontrolního
bodu. Odstrojila jsem jednu vrstvu, sundala kuklu, napila čaje a
vyrazily jsme na další úsek, kterým nyní byla široká cesta s
uježděným sněhem od rolby, která se taky vinula v serpentýnách
vzhůru, zatáčky byly také ostré, ale aspoň se nevinuly kolem
stromů. Technika průjezdu zůstává stále stejná. A pořád
stoupáme a pořád stoupáme…
